Mráz je můj dech, v žilách žhne mi led ač skrytý jsem, svět leží v mém stínu teď silný se zdám; však víš, že tiše hynu

Tlapy ni duše nezebou, když úsměv mám a celý rok před sebou jím bezestrachu přivítám

Tuhá zima, sníh a mráz v brnění se rytíř chvěje když ani drak ho nezahřeje

Že v lednu mráz ke tmě lne však není noci beze dne a v slunci svět nezšedne

V noci tiché snění a zítra slunce sníh v diamanty změní

Za dlouhých nocí a smutných dnů kdy zima žezlo třímá přečkat je třeba mráz a tmu vždyť pod sněhem život dřímá

Když mráz ti sevřel kosti a zastavil dech v čase a celý svět ztich že mrtvý zdá se věz že někde jiná bytost živá, se na týž měsíc dívá

Ty nad hory jsi veliký a dech tvůj přináší pomalu nám představu o jaru

V paprscích prvního slunce budeme stát a na výsluní tvých zraků se vyhřívat

Taje sníh a plyne čas příští den rozezní zimního slunce hlas

Vichřice už v skalách kvapí však kámen a mráz nepotrápí toho, kdo má šupiny a drápy

Jaro touhu vdechlo ti, malý dobrodruhu a jako kdysi jiní z tvých druhů, pohlédls na mě vždyť nemůže se bát, kdo chtěl by nepoznané znát

Zvědavým duchem veden, ptáš se, spal jsem měsíce? jako by ses ptal oblaků vod či skal spal jsem, spal. Byl to rok jeden - nebo tisíce?

Když zrak tvůj nesevřela pýcha jako mráz zemi; k ní skloň se cítíš? také dýchá

Velkým okem z vejce kouká to divné kuře zelené vytasí dráp a už se na svět souká

Dívá se na svět novýma očíma dívá se jak život zas začíná dívá se - dráče i květina

Vítej jaro, nový dne, slunce nese dobrou zprávu, ať déšť k růstu pobídne sady, les i trávu.

Ani nejprudší déšť jim krásy neubral jsou malé a křehké myslíš si? v nejhlubší noci, opomíjeny, voní dál

Živobytí nemám chudé kdo se sladkým zachází sám mi sladkým bude

Kdo marně hledáš zázraky, sleduj, co všední je a prosté tiše tu nový život roste

Co ten hrom a blesky značí? nejkrásnější z jarních bouřek je šarvátka dračí

Slunce mnoha se dotýká krás nech je růst či utrhni neuhynou v nás

Větrem zní symfonie vůní vždť vykvetly právě jemné tóny v trávě

Mozaika barev a vůní zní sladce z luk houštin i tůní

Z nedotčených tem sestoupím pozřít slunce, zničit jeho chrám bude konec dním, bude konec vám ale zatím jen kousek ochutnám

Rádo si to hraje, na včele se povozí a možná trochu způsobí melounovou explozi

Nevadí, že sním pár slov i ve snu rád vyměním si s příbuzným svým, mytickým

Ve vánku pod mraky snadné je snít a chrpu s mákem, za draka vyměnit

Vonné květy už se ztrácí, však slunce plodům pestrost vrací vždyť uzráli i draci

Ať hrom duní, vítr vá slunce pluje v zlaté lodi, vše zraje a ožívá, co divů ze země se rodí.

Je větší než vše co znám a jistě mnohé hvězdy ochutnal tak nevím co si myslet mám že napít chodí se vždy k nám

Do tváře věčnosti se zahledím jsem zrnko prachu, vím, a přece hvězdy pokořím!

Vzhlédnu, tváří v tvář nekonečným tajemstvím jsem zrnko prachu, vím; a přece jendou snad co skryto je mi, odhalím, a též budu nocí plát

Rádi na mě nevěří však upřít mi nemohou chutnou kořist čtyřnohou

Roztáhnu křídla a svým řevem zpravím svět o svém právu sežrat krávu

Slunce je ovoce na letním nebi a vánek sladce zachutná tomu, kdo našel štěstí v korunách stromů

Ještě naposled se ohlédni slunce, posečkej v poledni ukaž svou hřejivou tvář než oblékneš podzinmí plášť

Zemi objímám, věčným hladem hnán přijďte v můj chrám, staré moudro povím vám dobrý sluha jsem - ale špatný pán

Zemi objímám, věčným hladem hnán léto je chrám, nad starým moudrem rozjímám dobrý sluha jsem - ale špatný pán

Každý moment bere dech když na dlani máš svět a vítr na křídlech

Na pozdrav horkým dním zlatý lán zazáří plamenem západním

Může se zdát že něco končí však mně teprv začíná bohatá podzimních plodů hostina

Má nejoblíbenější z hrátek je ukrást z jablka dokonalý plátek

Ovoce se sklízí i na poli se maká a já si tu pouštím draka!

Splétej podzime, své zlaté pramínky ve zlatě neblednou na léto vzpomínky

Zlaté jsou večery, v klidu vzpomínám na křídla motýlí co ztichlým krajinám, křehkost svou půjčily

Můžeš strach mít, když si přeješ nebo jenom divák buď mrtvé kosti nezahřeješ

Jsi děsivý a dravý na mě si však nepřijdeš zamotám ti hlavy!

Loučím se se sluncem, mám síně z tiché mlhy a klenbu z listoví

Z listí a mlh hnědý háv přikryl svět stromů, cest i trav

Pro duše prochladlé podzim sám postaví mosty či vězení z mědi a mosazi na plátno bezvěké z mlhy a šera maluje přeludy, jsou z tvého pera

S listy tančím v barevném víru jen větru svoboda se může rovnat mojí dálka všechny mé bolesti zhojí

Šedé dny v jedno se slily jsou to chmury? ne! to podzim k odpočinku zve

Sníh a déšť nám smáčí šat však nenachladne ten, kdo nepřestal se smát

Mráz se tě nedotkne, tma tě nepohltí když v kruhu u ohně, za hradbou ze smíchu čeká tě veselí, koláč dle chuti a měsíc záhadný v dalekém tichu

Princezno nejdelších nocí s námi mrazivým spárům tmy bez konce čelíš jemně, neochvějně

Budiž si zuřivá a mocná, zimo! nic věčné není, a v teple u ohně je dobré roku završení

Zkáza jsem vaše! Zmar i zrod! V legendu vejdou lodě dračí už zrak svůj k hlubinám stáčí (spolupráce s Kitty)

Noci jsou tiché a hora ledová poklady nezlaté pro roky příští uchová